Co je pro nás Křížová cesta?

 

Tradici křížové cesty založili členové Františkánského řádu.

V Jeruzalémě, na místě, kde před dvěma tisíciletími pravděpodobně proběhla trpná cesta rebela jménem Ježíš, kráčejícího na smrt, vyznačili ve 13. století františkánští mniši čtrnáct zastavení, která upomínala na starý příběh.

 Tuto „cestu kříže“, vystavěnou v Jeruzalémě, později církev imitovala v každém kostele, a to i na nejzapadlejších místech křesťanského světa. Před vznikem křížové cesty existovaly menší či rozsáhlejší obrazové cykly ze života Ježíše Krista, ve kterých byly z dnešní Křížové cesty maximálně dva až tři výjevy (nejčastěji Ukřižování, Pieta a Uložení do hrobu). Do té doby bylo zvykem zobrazovat výjevy z celého Ježíšova života, nikoliv jenom z jeho poslední cesty na popravčí horu, jak se to vžilo později.

Jaký byl tehdy důvod skromných a zbožných mnichů k vytvoření tohoto ustáleného cyklu čtrnácti obrazů z cesty Ježíše na Golgotu? Byla to opravdu potřeba pořád znovu a znovu prožívat Ježíšovo utrpení a beznaděj několika posledních hodin jeho života? Nebo byly i jiné důvody ?

         Jaké je dnes všeobecně přijímané poselství Křížové cesty?

Panuje rozšířený názor na výklad tohoto cyklu, že se jedná o vyjádření respektu k utrpení vyvolené bytosti, která obětovala svou pozemskou existenci, aby vykoupila a spasila lidstvo.

         Způsob, jak je křesťan veden k tomu, aby vnímal jednotlivá zastavení Křížové cesty, ho vede k opakovanému prožívání martýria s člověkem, který byl nespravedlivě odsouzen a v bolestech a utrpení, opuštěn od všech, je veden na popravu.

         Mám za to, že Křížová cesta v sobě skrývá jiné poselství.

Při křesťanské liturgii je zarážející, jak málo se od sebe významově odlišují jednotlivá zastavení, jak je v podstatě skoro jedno, u kterého výjevu člověk zrovna stojí.

Při tom ale první, druhé, jedenácté i čtrnácté zastavení (Odsouzení, Přijetí Kříže, Přibití ke Kříži a Pohřeb v sobě mají náboj časovosti – příběhu...

To mě nutně vede k tomu, abych promýšlela Křížovou cestu jako gradující sdělení. Jako Příběh.  A - tím pádem - mytologický Návod.

Podle mého mínění je křesťanská Křížová cesta návod na uvědomělou duchovní cestu.

 

Co je pro nás symbol Kříže?

 

Kříž se většinou učíme vnímat jako symbol utrpení a smrti. Vyplývá to asi z historické zkušenosti, že kříž byl nástrojem smrti Ježíše Krista. Zůstal jako symbol vyjadřující smrt, označující hrob.

Kříž ale lze vnímat ještě jinak, než jako symbol utrpení a konce pozemského života. Lze ho chápat jako vyjádření TADY a TEĎ.

Vertikála propojuje Zemi s Nebem, spojuje energii středu země s nekonečným Vesmírem, symbolizuje energii síly a svobody každého pozemského tvora a jeho napojení na síly Vesmíru.

 Horizontála protíná vertikálu v jednom bodě kousek nad zemí, čímž uzemňuje vertikální a neomezeně svobodnou energii proudící mezi Zemí a Nebem a vytváří pevný bod, materializuje určité místo (TADY) a čas (TEĎ).

To jsou základní souřadnice pro jakoukoliv existenci, včetně lidského vtělení.

Kříž tedy můžeme používat jako symbol pro vyjádření Osudu, vnímáme-li osud jako souhrn vnitřních úkolů člověka a vnějších okolností, do kterých je člověk svým zrozením vržen.

Vypadá to, jako by dnes byla pro nás tradicí zachována jenom část významu Kříže. Jako by to, co souvisí se životem a se svobodnou volbou, bylo zapomenuto. A naopak zůstalo v povědomí jenom to, co symbolizuje trpnost, odevzdání se energiím okolností a zánik.

Sám Ježíš varoval před něčím podobným a ctil osud každého člověka, což lze vnímat v jeho výroku: „Království Boží je tady a teď!“

Nebo-li každý z nás má svůj Kříž. Má svou energii, kterou se může propojit s Vesmírem a má své souřadnice, které ho omezují ve vlastním Osudu.

Kříž kopíruje lidské tělo: dolní dvě třetiny patří zemi a horní třetina patří nebi. Horní třetina je otevřená i když je symbolizovaná kratší částí vertikály. Odpovídá otevřené horní čakře (čakra je podle východních náboženských systémů energetické centrum těla, celkem má člověk 7 hlavních čaker), kterou všichni můžeme komunikovat s Vesmírem. Velmi záleží na tom, na co se člověk touto linií připojí. Jestli se spojí s Vesmírem, a nebo s energií, kterou mu nabídne jiná lidská bytost.

Kříž kopíruje i proporce lidského obličeje.

Uspořádání podle proporčních zákonů tzv. zlatého kříže, to znamená překřížení linií v poměru 1 : 2 koresponduje také s poměrem tekutiny a pevné hmoty v lidském těle (asi 70% těla je tvořeno tekutinou) a stejně tak s vodní plochou na zeměkouli, která zabírá zhruba 70% povrchu celé Země..

Člověk je obrazem harmonie, která se demonstruje na Zemi v mnoha vztazích.

 
I.

 „Ježíš odsouzen“

  

Ježíš přijímá rozsudek smrti.

Je odsouzen ke smrti ukřižováním. Ač se Ježíš smrti obával, přesto své odsouzení i smrt předpovídal a nejspíš z tohoto důvodu neudělal nic pro to, aby se svému osudu vyhnul. Následoval pokorně všechny okolnosti, které ho postupně dovedly až ke smrti na Kříži.        

Člověk je také „odsouzen“ ke svému pozemskému vtělení. Je odsouzen k tomu, aby podstoupil zhmotnění své duše v určitých pozemských okolnostech. Aby se zrodil v těle, v čase, na konkrétním místě, určitým rodičům. A tím aby přijal své determinující okolnosti. V podstatě – obrazně řečeno - aby přijal svůj Kříž. A tím pádem svůj lidský Osud.

První zastavení je možné chápat také jako okamžik, kdy člověk přijímá své vtělení na Zemi.

Je třeba si připustit banální pravdu, že ani ty nejvýznamnější a nejzářivější osobnosti celého lidského rodu se nenarodily mimo lidský osud. Všichni jsme determinováni svými okolnostmi, a to, jak postupně svou předurčenost přijímáme a zpracováváme, dává nám teprve možnost, své okolnosti duchovně přerůst a lidsky přesáhnout.

Každý člověk, byť se stal třeba světcem, má svůj čistě lidský příběh, své rodiče, své prostředí, svůj vývoj, své slabosti, nemoci....

Má svoje „zastavení“ na cestě Osudu, bez kterých by se jeho cesta, ani jeho případné duchovní probuzení, nikdy nemohly odehrát.

Poté, co přijal Ježíš rozsudek, přijímá i jeho reálnou podobu – kříž. Tak i člověk přijímá se svým vtělením svůj kříž. To co je osudem, pozemskou poutí, pobytem v lidském těle, může být symbolizováno křížem.

Kříž je zhmotněný bod, kde se protínají materiální energie s duchovními.

Tímto posunem ve vnímání výkladu symbolu Kříže se mění pohled na křesťanství, které je některými ne- křesťanskými kritiky označováno za náboženství, jehož symbolem je mrtvola člověka.

Nikoliv však mrtvý člověk, ale člověk přimknutý ke svému Osudu, Osudu jako pochopenému a přijatému úkolu, symbolizuje křesťanství.

II.

 „Ježíš na sebe bere svůj kříž“

První velká krize.

Ježíšovo tělo klesá pod tíhou těžkého kříže, čímž se Ježíš vystavuje sílícímu hněvu katů, kteří ho doprovázejí ke smrti.

Vnímáme-li Kříž jako symbol hmotného vtělení a osobnost Ježíše jako vtěleného Ducha, potom z paralely vyplývá, že tíha hmotného srazila ducha k zemi: tato situace symbolizuje krizi, která bývá impulsem pro ponor do vlastního podvědomí..

        

Hluboký ponor do skrytého světa podvědomí, patří ke každé duchovní cestě člověka.

Lidské krize jsou způsobeny uvědoměním si vlastních omezení – omezení v těle a v čase. V krizi vždy vyvstává problém konečnosti všech věcí a vlastní smrtelnosti. Na nějaké úrovni procítíme, že tělo je pouze nástrojem, skrze který kráčíme k nesmrtelnosti. Ta však není z tohoto světa. Smrt je výzvou každé velké krize.

V naší společnosti je „krize“ často považována za určitý druh selhání, který se patologizuje. Člověk musí být při svých krizích velmi opatrný, prožívat je jako nemoc, nechat se léčit, pokud možno se přitom moc neproměnit. Jinak hrozí, že by mohl být vyřazen ze společenství tzv. normální lidí.

S druhé strany však nejnovější psychologické směry, které se zabývají duchovním rozvojem jednotlivce, zahrnují ponor do nitra, tzv. introspekci, mezi hlavní a prvotní způsoby, jak se vydat na cestu. Koneckonců i historie přiznává, někdy dost nerada, že každá cesta vzhůru vedla přes hlubinu sebepoznání. S tím souvisí i dobrovolné izolace, půsty, askeze, kterými vycházejí vstříc svým introspektivním zážitkům ti, kteří vstupují na cestu duchovního hledání.

Ježíš během své Křížové cesty klesá třikrát.

V naší společnosti se většinou největší krize projevují (a tak trochu i tolerují) v návaznosti na zážitky spojené se sexualitou. Nejen, že s principem sexuality je spjata naše nejsilnější tvořivá energie, ale zároveň (a asi právě proto) se sexuality týkají i naše nejzávaznější společenská tabu.

Proto se tři klesání pod křížem objevují v příběhu Křížové cesty v návaznosti na zkušenost vlastní pohlavnosti.

 Zážitky, způsobující první velkou krizi, patří obdobím do velmi raného věku života a jsou spojeny se zážitkem uvědomování si své tělesnosti. Traumata z tohoto období většinou nemíváme uložená v používané části paměti, mnozí z nás se k nim dostanou teprve když řeší své problémy s různými náruživostmi, například návykem na alkohol, kouření, drogy, workoholismus atd. Původ těchto návyků je uložen v raném dětství, kdy se tělu nedostávalo dostatku citové výživy, kterou pro své děti, frustrovaní a „poučení“ rodiče naší epochy, neměli.

III.

„Ježíš poprvé pod

 křížem klesá.“

Setkání s matkou, Pannou Marií, vždy zobrazenou v modrém plášti, znamená zážitek oddělení se od těla matky a následně pak děsivé zjištění, že člověk je sám za sebe, že není trvalou a neoddělitelnou součástí mateřského těla.

Každý jsme sám.

Malé dítě se vytrvale brání faktu, že není s matkou propojeno v jeden celek a různými způsoby se snaží nerespektovat nutnost  úplného oddělení se od těla matky. Mnozí lidé se pak do energie související s fyzickou existencí matky, celoživotně vracejí.                                              

Mariin modrý plášť koresponduje s barvou naší modré planety Země, která je naší velkou matkou. Při pohledu z vesmíru září modrou barvou.

 Zážitek nutnosti oddělit se od matky je univerzální, týká se mužů i žen. Ostatně jako symbolika celého cyklu Křížové cesty. Přestože je Ježíš muž (jak jinak v patriarchální společnosti), všimněme si, že hodnoty, které hlásá, jsou takzvaně měkké, neboli ženské. Je to láska a soucit. Mužskými hodnotami - bojem a mocí – Ježíš výslovně pohrdá.

Ježíš tím nabídl mužům – dlouhodobě vládnoucím  lidstvu, ženské kvality. Tím byla zachována celková harmonie mezi mužským a ženským principem, a vznikla energie, která je nutná pro zachování života.

Po celou dobu trvání patriarchální společnosti, se tyto ženské principy, inkorporované do mužského těla, po různých krizích dostaly, oprášené, znovu ke slovu. Jenom nikdy nesměly, v rámci patriarchátu, opustit svůj mužský tělesný obal.

IV.

„Ježíš se setkává se svou matkou, Pannou Marií.“

V.

„Ježíšovi pomáhá nést jeho kříž Šimon Cyrenský.“

 

Zážitek s vrstevníkem.

Setkání s obyvatelem města, s člověkem, který jde kousek s sebou a pomáhá Ježíšovi nést jeho kříž. Je podobně bezmocný jako v tu chvíli i Ježíš. I on se musí přizpůsobit tomu, co řeknou vykonavatelé římské spravedlnosti – zástupci autority..

V mládí je pro nás nadmíru důležité setkávat se s našimi vrstevníky, kteří se potýkají s podobnými problémy ve svém těle, jako my.

Sdílet pocity s bytostmi, které jsou ve stejné fázi cesty jako my, kteří se, tak jako my musí podřizovat autoritám, a tak jako my, jsou donucováni přijímat normy a respektovat nejrůznější  tabu. To člověka uklidňuje a pomáhá mu procházet těžkými úkoly sebepoznávání a sebepřijímání.

Jenom to, že jdou vedle nás svou cestou lidé, kteří jsou v podobné životní situaci, může přinést zásadní pocit posílení smysluplnosti.

VI.

“ Setkání Ježíše s Veronikou.“

 

Zážitek Lásky.

Na tomto výjevu vidíme mladou ženu – Veroniku, která drží v ruce roušku na níž je obtisknut obličej Ježíše.

Veronika podala Ježíšovi roušku, aby setřel z obličeje pot a krev. Do roušky se obtiskne Ježíšova tvář, jako do zrcadla. Výjev symbolizuje milostné setkání...

Láska je nejpodivuhodnější způsob sebepotvrzení.

V zamilovanosti hledíme do očí milované bytosti, jako do zrcadla a v jejím obdivu vidíme sami sebe ve své největší kráse, která byla probuzena tím, že jsme se stali objektem obdivu a přijali jsme milostnou energii.

V lásce se stáváme závratně krásní.

Není divu, že někteří lidé mají potřebu tento zážitek pořád znovu a znovu opakovat. Opakovaně hledají obraz sebe sama v zamilovaných očích druhého.

První velký zážitek lásky a vzájemnosti je především v zrcadlení sebe sama v druhém.

Láska vždy člověka posune na jeho cestě.

 Otevřou se témata do té doby spící, sám sobě se člověk zjeví ve své zranitelnosti a ptá se po smyslu těchto extrémních zážitků.

V lásce, ať už naplněné všestranným milostným spojením, nebo jen vysněné, se vždycky konfrontujeme se svými fyzickými pocity, cítíme hranice své tělesnosti, dočasnost všech zážitků. Je-li fyzická existence symbolizovaná Křížem, klesáme pod tíhou svého Kříže.

Ve svém životě zpracováváme téma lásky všichni, samozřejmě i ti, kteří se milostnému opojení z nějakého důvodu brání. Zážitek lásky vede k introspekci, k ponoru do vlastních hlubin.

Druhé klesání pod Křížem je obrazem introspekce, která následuje po jednom z nejsilnějších okamžiků lidského příběhu..

 

VII.

„Ježíš podruhé pod křížem klesá.“

 

Ježíš hovoří se ženami, které ho obklopují, některé z nich drží na rukou své děti…

Zážitek Dospělosti.

Osmé zastavení vypovídá o okamžiku lidské dospělosti. Tváří v tvář dítěti – malému člověku, kterého drží matka v náručí, musí člověk zakusit svou dospělost. Je rodič, učitel, vychovatel, ten, jenž demonstruje sám na sobě cíl dětství: dospělost.

Svou existencí říká dítěti: „Sem spěješ.“

Dospělý má tváří v tvář dítěti těžký úkol. Měl by dítěti svou existencí poskytovat jistotu, že dospělost a s ní spojená moc, není sama o sobě cílem, ale že je jenom prostředkem k další cestě.

Dospělost, kterou dítě vnímá, by v sobě měla obsahovat informaci o zabydlenosti člověka v těle, v přírodě, ve společnosti, v čase, a v historii. Tato „zabydlenost ve světě“ by měla dítěti poskytnout pocit, že je na světě správně, a že může v dospělém ctít svého učitele, průvodce a ochranitele, který už kus své vlastní cesty ušel, a který mu může ukázat jeho vlastní možnosti cesty.

V křesťanství se pro tuto naplněnou vývojovou fázi asi nejvíc hodí slovo moudrost.

Moudrostí myslím v pravém smyslu slova otevřenost dalšímu vývoji, a zároveň odpovědnost k těm bytostem, které bez ochrany a informací dospělých – moudrých  mají ztíženou možnost vlastní cesty.
To, co se mnohdy zaměňuje za „dospělost“,  je stav, kdy z pocitu vlastní nesvobody a bezmoci ve svém životě, chováme se ke svým dětem a svěřencům, jako by to byl náš majetek a děláme z nich údy svého vlastního strachu.

 

VIII.

„Ježíšovo setkání se ženami.“

 
IX.

„Ježíš potřetí pod křížem klesá.“

 

Třetí zhroucení.

Následuje za zážitkem dospělosti.

V naší vyspělé technické společnosti je, podle mého názoru, velmi náročné životní období, kterému se všeobecně říká „ krize středního věku“. Tato krize se většinou odehrává v době, kdy už člověk založil rodinu, případně vychovává své potomky a kdy už rozhodně zaujal své místo ve společnosti.

Krize se projevuje úlekem. Člověk se otočí zpět za svým životem a protože instinktivně ví, co do jeho života patří, okamžitě pochopí, co podstatného nestihl a co v jeho životě chybí. Mnohdy nedokáže na vědomé úrovni pojmenovat, co konkrétního ho zděsilo při pohledu zpět.

Většinou v podstatě splnil, a nebo se pokusil splnit to, co po něm společnost žádala. Přesto cíl není zřejmý.

Je plný sil, ale obsahy chybí. Začíná se opakovat. Společnost jako systém nenabízí žádné pokračování příběhu. V této chvíli, kdy chybí normy na to, jak dál vést svůj příběh, a kdy lze v rámci možností v podstatě usilovat jenom o větší rozšíření moci a zvětšování bohatství, je důležitý okamžik zlomu.

Tady začíná návod zašifrovaný v Křížové cestě, který předpokládá individuální možnost směřování k tomu co nás přesahuje. K Bohu.

Zvláštní výjev – desáté zastavení, je klíčem k pochopení skutečného významu celé Křížové cesty.

 

 

Vojáci svlékají Ježíše z jeho šatů.

 

Odhalení toho, co je uvnitř.

Se svým šatem odkládá člověk všechno, čeho ve společnosti dosáhl. Je sám za sebe, bez postavení, bez ozdob, bez peněz, bez moci a bez vnějších jistot.

Kdo z nás si může tuto upřímnost v půli životní pouti sám k sobě dovolit?

Když veškerá naše výchova nás vedla k tomu, abychom si pojistili co nejvíce všech hmotných statků o od nich odvíjeli svůj pocit síly a jistoty?

K možnosti upřímně zrekapitulovat svůj vlastní vývoj, nás vyprovokuje krize středního věku, která vrcholí tím, co znázorňuje IX. zastavení - třetí zhroucení pod tíhou Kříže.

Cílem této introspekce není rezignace

z vyčerpání, ani začátek stárnutí, ale právě ta schopnost odložit své roucho a přijmout sám sebe ve své nahotě.

A jedná se právě o toto období, kdy naše společenská síla vrcholí.

Kdy je nejsnadnější skrýt se za to, co jsme tzv. společensky dokázali a od toho odvozovat svoje životní hodnoty.

 

X.

“Ježíš svlečen ze svého roucha.“

 
XI.

“Ježíš přibit ke kříži.“
 

 

Vojáci přitloukají Ježíše hřeby za ruce a nohy k dřevěnému kříži

Tento drastický okamžik, velmi bolestivý a zdánlivě plný bezmoci propojuje Ježíše s Křížem.

Na symbolické rovině to znamená sepětí s vlastním Osudem.

Přibití ke kříži symbolizuje přijetí svých nejvnitřnějších témat.

Přijetí svého kříže, pochopení svojí jedinečné cesty a přijetí této cesty i navzdory tomu, že vůbec není taková, na jakou nás naše okolí a mnohdy celá společnost, naváděla.

A možná že tato cesta má pramálo společného s tím, co se od nás očekává.

Znamená to v podstatě uposlechnutí svého nejvnitřnějšího puzení, uposlechnutí hlasu svého srdce.

Nemusí být vždy průběh tohoto aktu tak dramatický, ale jakási „změna kursu“ se dá vysledovat skoro v každém z našich životů v tomto období, kolem tzv. krize středního věku. Je to pokus, který souvisí právě s tím, že buďto máme odvahu přijmout svůj osud, navzdory všem okolním vlivům, a nebo jenom bojujeme ze všech sil, abychom se nezpronevěřili dosavadním energiím.

Což se může dít jednak setrváváním v energii neustálého obnovování milostných zážitků (návrat k milostnému citu v zrcadlení, setkání s Veronikou, do jejíž roušky se otiskne Ježíšova tvář), a nebo budováním nového kontextu pro zážitek dospělosti (založení nové rodiny, návrat k osmému zastavení, k Setkání Ježíše se ženami) a nebo prostě jen setrváváním v energii dětství, kdy někdo z našich blízkých spotřebovává naši nedospělost, jako svou životní drogu. (A tím se sám vyhýbá zodpovědnosti za nastoupení své vlastní duchovní cesty.)

Dvanácté zastavení je již obrazem nastoupené duchovní cesty.

Tady už se nejedná o příběh v našem slova smyslu. Tělo Ježíše umírá a zůstává sepjato s křížem.

Ježíšovo tělo je spojeno s tímto křížem už dva tisíce let, a toto spojení vytváří symbol naší víry a civilizace.

Nejspíš se nejedná o oslavu smrti, ani o její neustálou připomínku, ale spíš o symboliku upomínající na spojení člověka s jeho osudem, s jeho křížem – s jeho předurčeností „tady a teď“, bez které lidský život není možný.

„Království boží je tady a teď“, jak už byl výše citován výrok Ježíše z Nového zákona..

Lidský osud se nemůže odehrát mimo kulisy předurčenosti, proč je všeobecně tak zatěžko přijímat jedinečnost svého předurčení?

 Chápeme-li poselství tohoto zastavení jako začátek uvědomělé duchovní cesty, kdy už hmotné věci nehrají nejdůležitější roli v našem životě, kdy odumřely, tak jako Ježíšovo tělo, a my jsme schopní svoje pozemské aktivity řídit svým srdcem, svou čistou myslí nebo čirou intuicí, a ne podléhat mocenskému nátlaku okolí, můžeme z této pozice i pochopit, proč je symbol našeho náboženství právě Ježíšovo tělo přibité ke kříži, obraz v podstatě, jak už výše zmíněno, často označovaný za velmi morbidní.

 Pochopíme-li smrt Ježíše Krista jako začátek duchovní cesty, pak přijmeme smrt v jejím nejhlubším významu, jako symbol začátku něčeho nového, živého, něčeho co patří do tohoto světa..

XII.

„Ježíš na kříži umírá“

XIII.

 „Pieta“

 

Oplakávání Ježíše Krista.

Ježíšova matka, Panna Marie, vždy zobrazená v modrém plášti, symbolizující Matku Zemi - Gaiu, modrou planetu, jak se jeví z vesmíru, a několik Ježíšových nejbližších se loučí s mrtvým tělem.

Víme, že podle Evangelií tato situace nejspíš vůbec nenastala.

Ježíš byl pohřben bez přítomnosti svých blízkých. Ve chvíli, kdy se druhý den po popravě, přece jen několik žen dostavilo do jeskynního hrobu, aby nabalzamovalo Ježíšovo tělo, jak bylo tehdy v Jeruzalémě zvykem, našlo jenom prázdnou jeskyni. Anděl jim sdělil, že Ježíš vstal z mrtvých.

Tedy proč je v Křížové cestě umístěno toto zastavení, které podle tradiční interpretace zase vypovídá o Ježíšově smrti, stejně jako zastavení předchozí?

Tento výjev symbolizuje situaci, kdy nás už svět propustil ze svých tlaků a ze svého naléhání. Okolí uznalo naší svobodu. Ježíš tady už není sepjat se svým Křížem, se svým osudem, ale leží v matčině modrém klíně a je oplakáván. Země nás činí živou součástí sebe sama a tím jsme propojeni s ostatními bytostmi. Žijeme v souladu se zemí, ale už jsme nezávislí na společenském postavení. Osud nás propustil. Jsme spojeni už pouze se Zemí, která je tady symbolizována Mariiným klínem.

XIV.

“Ježíš uložen do hrobu.“

 

Někdy je zobrazován Ježíš sám v hrobce

Poslední zastavení konečně symbolizuje skutečnou fyzickou smrt.

Ježíšovo tělo je odevzdáno zemi, je uloženo do jeskynního hrobu.

Teprve tento okamžik v symbolice Křížové cesty mluví o fyzickém zániku a tedy i o konci duchovní cesty v lidském těle. Mezi tímto okamžikem a chvílí, kdy se člověk v bolestech začal přibližovat svému osudu, aby ho přijal (desáté a jedenácté zastavení) může uplynout reálně mnoho let. Může to být dokonce více než polovina času, který je nám tady vyměřen.

V naší společnosti se nejedná o životní úsek nějak zvlášť obdivovaný a ti, kteří cestu duchovního probuzení nastoupí a nebo se jí i jen přiblíží, jsou většinou považováni za staré blázny a nikdo, či jen málokdo v nich poznává učitele a průvodce na své duchovní cestě.

I když je pravděpodobné, že Křížovou cestu ve své dokonané podobě prožívá i v dnešní době dost lidí, i když, bohužel, neuvědoměle a tedy jen s malým efektem pro vlastní duchovní vývoj. Mám tím na mysli tu situaci, kdy v poslední fázi našich civilizovaných životů, velmi často plných citového strádání a nepochopení, člověk, změněn stářím, nemocí či osamělostí přece jen v rychlosti posledního období svého života, fyzicky i psychicky bezmocný, prochází od desátého ke čtrnáctému zastavení, odkládá balast světa, ale už nemá sil spojit své vnímání s vědomím. Přesto je to dar, že se člověk i v této naší době, která přeje všemu, jenom ne duchovní svobodě, může smířit se svým lidským osudem, potažmo sám se sebou. Čímž projde svou křížovou cestu, byť neuvědoměle.

 

 

Závěrem

 

Jsou tady, z mého pohledu, respektovány hlavní zlomové životní body člověka naší civilizace, které utvářejí naše osudy. My můžeme skrze pochopení těchto klíčových bodů příběhu, přijmout svůj osud jako zákonitou cestu, ve které jsme zcela jedinečné bytosti se svobodnou vůlí a možností dojít nejvyššího duchovního poznání a úplného zážitku fyzické svobody ve svém těle. Duchovní cesta popsaná či zašifrovaná v křížové cestě je univerzální a úplná.

        

V našich podmínkách, které se prakticky nemění už mnoho set let, skutečně všichni procházíme na své Křížové cestě od jednoho „zastavení“ k druhému, ale protože neznáme sílu symboliky posledních čtyř zastavení, nemůžeme tuto cestu použít jako návod, jak byla, podle mého mínění, svými tvůrci vytvořena, a nemůžeme podle ní projít až ke svobodě, ke které nás vede.

Bylo by divné, aby tak velké náboženství, jako je křesťanství, neupozorňovalo člověka na jeho osobní cestu ke svobodě, když tuto informaci, jako nejzásadnější sdělení pro člověka, v sobě přece nesou všechna náboženství světa.

Ne však jako plody hlubokého studia svatých knih, ale tato informace je v nejzákladnější symbolice, která je přístupná všem.

 

BEATRICE LANDOVSKÁ

Narozena 1962 v Praze.
Věnuje se astrologii, sestavuje horoskopy a učí: beatland.nebesa.cz
Během života pracovala v několika profesích, promovala na FF KU, obor český jazyk.
Vydala v samizdatu sbírku básní Geniální vystoupení (1984).
V roce 1987 dokončila celovečerní divadelní hru VĚRA , která je
na adrese vera.nebesa.cz a kterou vydaly Větrné mlýny 2002.
Žije a pracuje v Praze.